Nomádění a dobrovolnictví. Jde to kombinovat?

Počátkem roku 2018 mě cestování po Mexiku zavedlo na ostrov Cozumel. Byl to fajn měsíc strávený v Karibiku, na který dodnes často vzpomínám, a to mimo jiné proto, že jsem si tam vyzkoušel hned dvě nové věci – potápění a dobrovolničení. A právě toho druhého se týká tenhle článek. Zkusil jsem si totiž, jaké to je dělat dobrovolníka a zároveň při tom provozovat svoje online podnikání.

Jak možná víte, dobrovolnictví je skvělý způsob, jak s minimem prostředků procestovat svět. Bylo o něm už napsáno mnoho, tak to zde nebudu zabíhat do detailů, ale typicky jde o to, že pro někoho děláte práci, za kterou jste odměňování jídlem a střechou nad hlavou. Může se jednat například o pomoc v hostelech a na farmách, ale často můžete najít i něco mnohem zajímavějšího.

(Pokud by vás to zajímalo víc, doporučuju se mrknout na nějakou ze stránek, které se na hledání dobrovolníků specializují – nejznámější je Workaway nebo HelpX).

Dobrovolnictví je v cestovatelské komunitě časté téma a i já jsem si ho chtěl už dlouho vyzkoušet. Mám ale dlouholetou fungující živnost programátora a ačkoliv ji mohu provozovat prakticky odkudkoliv, nebyl jsem si jistý, jak moc půjde tyto dvě činnosti kombinovat dohromady. Motivace výměny práce za ubytování a stravu pro mě ostatně také nebyla nijak zásadní, ale přesto jsem byl zvědavý. Takže když jsem se vydával na svojí cestu po Střední Americe, pro všechny případy jsem si účet na WorkAway vytvořil.

No a zrovna když jsem byl na Cozumelu, přišla mi zpráva od místního hostelu Beds Friends, že hledají výpomoc… Jak jsem později zjistil, měl jsem tehdy asi fakt kliku, protože se nestává moc často, že by provozovatelé oslovovali dobrovolníky (typicky to prý bývá přesně naopak). Ale zřejmě díky tomu, že jsem tam měl uvedenou svoji polohu a byl jsem zrovna poblíž, platforma jim nabídla mě a tak mi napsali.

Zašel jsem se tam tedy podívat a řekl jsem si, že by to mohlo být fajn. Hostel vypadal příjemně, vládla tam uvolněná cestovatelská atmosféra a podle domluvy to znělo, že ani ta práce nebude moc náročná. Takže jsme si plácli a já se hned druhý den nastěhoval a začal svojí kariéru zahradníka 🙂

Nomád zahradníkem

Práce to skutečně nebyla těžká. V zásadě šlo jen o pomoc s venkovními prostory hostelu. Znamenalo to tedy každý den zalít zahradu, zamést dvorek a tak obecně udržovat pořádek. Vedle toho se někdy objevily další práce jako malování zdí, obsluha hostů nebo třeba odklízení spadaných palmových větví. V zásadě se ale jednalo manuální a jednoduché činnosti.

U dobrovolničení tohoto typu bývá typické, že se pracuje 4-5 hodin denně, 5-6 dní v týdnu a ani já to neměl jinak. V mém případě se tak jednalo o každodenní dopolední práci s výjimkou neděle, kdy jsem měl volno. To pro mě byla trochu novinka, protože celý život pracuji sám na sebe a nejsem moc zvyklý, že by mi někdo určoval pracovní dobu 🙂 Věděl jsem ale, že je to jen dočasné, tak jsem na to přistoupil. A ve výsledku to bylo celkem fajn.

Každé rádo jsem tedy vstal krátce před osmou a začal pracovat. Bylo docela příjemné, že jsem měl dost volnost v tom, co budu dělat. Respektive jsem věděl, co je potřeba, ale pak už bylo na mě, čemu a kdy se budu věnovat. I ta manuální práce mě celkem bavila, protože pohyb je něco, co mi v mé profesi dlouhodobě chybí. Navíc se to ukázalo jako ideální čas na poslouchání podcastů. Takže jsem si vždy do telefonu stáhl různé zajímavé rozhovory a během zalévání zahrady jsem se tak mohl dál vzdělávat a nasávat informace.

Po skončení směny jsem si dal oběd a přepnul se do módu digitálního nomáda. Na dvorku jsem si sedl někam stranou, otevřel počítač a začal pracovat pro klienty. Ve výsledku toho ale nebylo potřeba odpracovat tolik. Mexiko je obecně celkem levné a měl jsem k tomu zajištěnou stravu a ubytování, takže jsem necítil takový tlak na udržování cash-flow. Stačilo tedy odpracovat několik málo hodin a pak už se dalo jít na pláž nebo se družit s dalšími baťůžkáři.

Problémy přicházejí

Takto nastavený režim se zpočátku ukázal jako celkem funkční, ale v průběhu času se v něm začaly objevovat první trhliny. První z nich byl objem práce, který jsem potřeboval udělat pro klienty. V mém podnikání se toto bohužel nedá nějak extra plánovat. Občas mám totiž docela volnější týdny, ale někdy si naopak vzpomene víc klientů zároveň a v tu chvíli je potřeba zabrat víc. Jenže já už měl půlku dne zaplněnou prací na zahradě a přesně tyhle hodiny mi občas začínaly chybět. A ačkoliv bych některou tu práci nepotřeboval dělat s ohledem na finance, bylo nutné dodržet závazky vůči klientům. Některé dny to tedy nakonec skončilo tak, že jsem práci dodělával ještě večer a z celého dne tak nic neměl.

Další problém byl s časovým posunem. Kdo už někdy zkoušel pracovat zdaleka pro klienty v Evropě, ví, o čem mluvím. Pokud jste totiž na Americkém kontinentu, jste se vším vždy trochu pozadu 🙂 V Mexiku jste typicky posunutí o nějakých 6-7 hodin, takže pokud chcete něco vyřešit v ČR, je žádoucí to stihnout dopoledne (v tu dobu český pracovní den pomalu končí). Jenže pokud máte dopoledne zabrané něčím jiným a začnete řešit komunikaci s Českem až v poledne, typicky dostanete odpověď zase až další den. A ačkoliv většinu věcí řeším po e-mailech a jen výjimečně mám nějaké cally, kde by bylo potřeba se časově sladit, ten posun tam prostě cítit byl a některé spolupráce se tím znatelně zpomalovaly.

Poslední potíž byla ta, že se mi to špatně kombinovalo se společenským životem. Ona samotná online práce z hostelu je někdy docela problematická a o tom si povíme více zas někdy jindy. Tady ale narážím hlavně na to, že pokud kolem sebe máte fajn cestovatele a zároveň jste tvor společenský, je někdy dost náročné udržet si vůli k práci. Ačkoliv už ale s tímto umím docela dobře bojovat, na Cozumelu jsem si to ztížil známostí s jednou místní slečnou 🙂 Ta pracovala v restauraci, kde měla večerní směny, takže pokud jsme se chtěli vidět, našli jsme společný čas vždy jen přes odpoledne. Jenže to pro mě byl zrovna ten ideální čas, kdy dělat práci pro klienty. Ve výsledku jsem tak opět musel dotahovat některé věci po večerech, kdy už jsem na to neměl sílu ani náladu.

Jde to, ale jen někdy to dává smysl

Takže co jsem si z toho nakonec vzal za ponaučení? Zjistil jsem, že kombinace nomádění a dobrovolnictví možná je, ale má to různá úskalí. Určitě se to nedá zobecnit, protože každý bude mít jinou kombinaci potřeb vlastní profese a pracovních podmínek daného dobrovolnictví. I tak se ale pokusím o několik rad, které by se mohly hodit.

Vybírejte si místa, kde se něco nového naučíte

Jak už jsem zmínil, dělat dobrovolníka můžete na mnoha místech. Hodně ale záleží, co bude náplní vaší práce a jestli to vám to vlastně bude dávat smysl. Pokud totiž máte příjem pokrytý vaší běžnou prací, není třeba dělat dobrovolnictví kvůli stravě a ubytování, na které si snadno vyděláte sami. Mnohem smysluplnější je tedy vybrat si nějaké místo, kde se něco nového naučíte, někomu pomůžete nebo to pro vás bude mít jinou přidanou hodnotu. Pokud bude vaší motivací toto, může se kombinace s vaší běžnou prací dobře doplňovat.

Buďte si jisti, že budete zvládat zbytek práce

Možná máte profesi, kde se dá docela dobře odhadnout, kolik na ní kdy budete potřebovat času. Pokud je vaše práce například závislá na sezóně, může dávat smysl vyzkoušet si kombinaci s dobrovolničením právě v ty měsíce, kdy je té běžné práce méně. Anebo to rovnou pojmout jako takovou aktivní dovolenou, kdy se budete po nějakou dobu věnovat čistě jen dobrovolničení.

Vedle času je ale dobré myslet i na to, jestli obě činnosti budete zvládat fyzicky. Ta moje zase tak náročná nebyla, ale je bežné, že například práce na farmách fyzicky náročná je. A i když zabere třeba jen 4 hodiny denně, může se stát, že už vám pak nezbyde dostatek energie na další pracovní povinnosti.

Zajistěte si klidné prostředí na práci

Je dost pravděpodobné, že ke své práci na počítači potřebujete nějaké specifické prostředí, kde se na ni zvládnete dostatečně soustředit. Během dobrovolničení ale nejspíš budete odkázáni na bydlení v konkrétním prostoru, takže je dobré si předem zjistit, jestli se někde poblíž nachází místo, kde budete mít dostatek klidu a dobré podmínky pro práci (včetně třeba i dobrého internetového připojení). Takové místo se přitom nemusí nacházet přímo v objektu (stejnou službu tak klidně zajistí i nějaká příjemná kavárna v okolí), ale mělo by být zkrátka k dispozici.

Pozor na hledače levné pracovní síly

Poslední doporučení už se netýká kombinace s nomáděním, ale dobrovolničení samotného. Je to skutečně skvělá cesta jak procestovat svět, poznat skvělé lidi a něco nového se naučit. Je ale dobré vědět, že existují i případy, kdy lidé podobné služby zneužívají k hledání pracovníků, po kterých se chce, aby pracovali více, než je v dané situaci běžné. Než si tedy vyberete místo, kde chcete dobrovolničit, je dobrý nápad si pořádně pročíst a nacítit daný inzerát, podívat se na reference lidí, kteří tam byli před vámi, a ve výsledku si pak i dostatečně dobře vyjasnit podmínky. Drtivá většina nabídek je zcela ok, takže není nutné mít strach, ale je dobré si to vždy alespoň nějak ověřit.

Láká vás to?

Takže co vy? Láká vás nomádění, dobrovolnictví nebo dokonce kombinace obojího? Potřebujete nějaké další rady? Dejte mi o tom vědět do komentářů!

Stejně tak mě nezapomeňte sledovat na Facebooku nebo Instagramu ať vám neuniknou další cestovatelské tipy!

PS: Článek dokončuji během koronavirové pandemie, kdy jsou možnosti vycestovat značeně omezené (ačkoliv šance tu určitě jsou). Jsem ale ohledně dalšího vývoje optimista, takže věřím, že svět se během několik měsíců zase vrátí do normálu, začne se opět víc cestovat a informace v tomto textu tak budou opět víc relevantní 😉

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.