Moje cesta k digitálnímu nomádství

Můj životní styl se v posledních několika letech docela proměnil. Došlo mi, že jsem na světě jen jednou, a že má smysl to tu trochu prozkoumat. Svůj život a práci jsem proto přizpůsobil tomu, abych byl nezávislý na místě. Cestuji tedy po světě a vydělávám si pomocí práce na počítači. Jsem digitální kočovník a tohle je moje cesta, která k tomu vedla.

O fenoménu digitálního nomádství jsem se poprvé doslechl od kamarádky Hanky, které jsem v roce 2012 pomáhal s jejím webem. Z pozice zkušenějšího cestovatele mě tehdy nabádala, že bych měl práci na dálku zkusit, když si to můžu dovolit. Znělo to samozřejmě hrozně lákavě, ale dodělával jsem tehdy vysokou školu a nepřipadalo mi chytré v tu chvíli kamkoliv jezdit. První semínko cestovatelské touhy ale bylo zaseto 🙂

Začalo to v Budapešti

To semínko pak později trochu povyrašilo, když jsem na jaře 2014 vyrazil s kámoši na prodloužený víkend do Budapešti. Pracoval jsem tehdy částečně na volné noze jako webař a k tomu externě jako správce sociálních médií pro agenturu. A protože sociální sítě šlapou dnem i nocí, vzal jsem si s sebou pro jistotu i počítač, kdyby bylo třeba něco hasit. No a když jsem pak jedno odpoledne v našem pronajatém Airbnb bytě vytvářel firemní příspěvek pro Facebook, tak mi to celé došlo. „Já bych tu vlastně mohl zůstat.“

A jak jsem řekl, tak jsem i udělal. S kámošema jsem se na konci víkendu rozloučil a prodloužil si pobyt o další dva týdny. Jaro bylo tehdy v plném proudu, všechno vonělo kvetoucími kaštany a v Budapešti bylo úplně úžasně. Půjčil jsem si na několik dní kolo, přes den prozkoumával město a po večerech plánoval příspěvky na sociální sítě.

Dneska už to možná není tak objevné, ale pro mě to byl tehdy dost aha moment, že vlastně můžu pracovat skutečně odkudkoliv. A i když jsem se pak zase vrátil do ČR, bylo mi jasné, že se časem někam vypravím. Tentokrát už ale na delší dobu.

To se stalo na začátku roku 2016, kdy jsem se rozhodl, že nechci trávit zimu ve studené Praze plné smogu a že by mohlo být fajn vyrazit někam do tepla. Nebylo to popravdě úplně jednoduché rozhodnutí, protože jsem měl v Praze pár závazků a vedle toho další rozdělanou vysokou, ale ta touha jet pryč se nedala zastavit. Navíc se mi v Praze nedařilo skloubit práci a psaní diplomky, takže jsem svůj přesun do zahraničí pojal i jako takový trochu zoufalý experiment, který by tomu mohl pomoci (o tom jaká to byla utopie zase někdy jindy).

Hurá na Kanáry

Už ani nevím kde, ale narazil jsem tehdy na blog Práce na cestě, který vychvaloval ostrov Tenerife jako ideální destinaci pro digitální nomády. S autorkou Šárkou jsem se proto sešel, následně si k tomu dohledal další informace a nakonec se rozhodl, že moje kroky budou skutečně směřovat tam.

Na začátku ledna jsem proto nasedl na letadlo a vyrazil směrem ke Kanárskému souostroví s cílem zůstat tam přibližně tři měsíce. To se nakonec i stalo a ukázalo se, že Šárka měla pravdu, protože jsem si ostrov Tenerife okamžitě zamiloval. A i když jsem si v jeho rámci možná nevybral tu úplně nejlepší lokalitu (ano, ve městě La Laguna není v zimě zas tak teplo), mám na něj jen samé super vzpomínky.

Pobyt na Kanárech tedy skutečně dopadl na výbornou a já si tehdy ověřil, že práce na dálku je koncept, který je udržitelný. Když jsem se tedy pak na jaře vrátil zpět do ČR a konečně dokončil všechny svá studia (díky za vše, StuNoMe), začal jsem hned plánovat výpravu na další zimu.

Rozhodnutí opět padlo na Kanáry, ale tentokrát se mi do hledáčku dostal ostrov Gran Canaria. Dle mnohých doporučeních jsem zakotvil přímo v hlavním městě Las Palmas, které je právem označováno jako evropská mekka digitálních nomádů. Strávil jsem tam krásné čtyři měsíce, během kterých jsem poznal spoustu nových přátel a to jak místních obyvatel, tak dalších digitálních nomádů.

Během pobytu tam jsem si také definitivně uvědomil, že mi tenhle nezávislý lifestyle opravdu vyhovuje a že v něm chci minimálně ještě několik dalších let pokračovat. A i když samozřejmě není vše růžové a přináší to do života i nějaké negativní aspekty, mám pocit, že ty pozitivní stránky zatím převažují. Opět jsem si totiž ověřil, že pobyt v cizím kulturním prostředí člověka rozvíjí a přináší mu spoustu inspirace k nastavení vlastního života. Když se k tomu navíc připojí i příjemné klima, dostatek slunce a čerstvý mořský vzduch, vytváří to skutečně velmi příjemné životní podmínky. 🙂 

Rok 2017 a dále?

Tento rok byl s ohledem na mé nomádění zatím nejintenzivnější, protože jsem v cizině strávil celkem více než 200 dní. Kromě zimních a podzimních Kanárů jsem během jara žil nějaký čas v Portugalsku, a to konkrétně v Portu a v Lisabonu, ze kterých se v posledních letech začínají stávat další důležitá centra digitálních nomádů.

Teplou část roku jsem trávil v Praze, ale díky kamarádce Lindě a Helče jsem měl možnost podniknout i několik společných nomádských výjezdů po ČR a vyzkoušet si, že pracovat na dálku se dá dost dobře i v naší krásné vlasti.

Postupně jsem se také přestal profesně orientovat na sociální sítě a začal se naplno věnovat vývoji webu, který mi dává větší svobodu při plánování času na práci (což se pro lehce chaotický způsob života docela hodí).

A co bude dál? Velkou výzvou pro mě bude začátek roku 2018, na kdy mám koupenou jednosměrnou letenku do Střední Ameriky (v plánu je zatím Mexiko, Belize a Guatemala). Nomádění mimo EU pro mě bude zase něco úplně nového a neznámého, takže se na to dost těším. Držte mi tedy palce a pokud ode mě chcete dostávat různé tipy a informace z cest, nezapomeňte mě sledovat na Facebooku nebo Instagramu.

EDIT 1. 1. 2021: Nomádění 2018 ve Střední Americe se velice vydařilo! Nakonec jsem strávil 7 měsíců v Mexiku, Guatemale a New Yorku. I rok 2019 byl na cestování štědrý a umožnil mi podniknout půlroční cestu po Jihovýchodní Asii (Vietnam, Thajsko, Malajsie)… Na rok 2020 byla plánovaná Kolumbie, ale cestu jsem na poslední chvíli zrušil (což se pak s příchodem epidemie ukázalo jako celkem dobrá intuice)… Rok 2021 je zatím velká neznámá, ale moře už mi chybí, takže zkusím štěstí alespoň na Gran Canarii. Držte palce!